Moudří draci
Moudří draci
"Zlatý drak se nikdy nezúčastnil žádného výboje. Je čistý a bez poskvrny. Je to Strážce, který brání začarovaný hrad. Tam střeží rytíř čistého srdce Svatý kalich, který je zdrojem Míru, Přírody a Života. Svatý kalich skryt očím smrtelníků, protože ho nebyli hodni. Získat se ho podařilo jen třem rytířům, a jen jeden z nich, prostý hříchu, se stal jeho králem. Před zraky svých dvou druhů byl tento rytíř čistého srdce spolu se Svatým kalichem povznesen ze země s příslibem, že se vrátí, až obyvatelé tohoto světa budou hodni na kalich pohledět a pít z něho. Zlatý drak byl povolán, aby Krále Kalicha odnesl na Začarovaný hrad v srdci Skrytého lesa a aby jej tam hlídal, dokud se Svatý kalich nevrátí na zemi. Pak jim vylétnou v ústrety všichni draci, s čistými a bezúhonnými muži na hřbetě, a všichni Nositeli Kalicha a Zlatému drakovi složí hold. A tehdy bude veškerá příroda vyléčena ze svých ran. Strach a nenávist zmizí. Panny a draci budou přátelé a nastane doba míru, zahalená zlatou září Svatého kalicha, jeho líbezným životodárným světlem.“
Zlatý drak podle Montse Santa…

… připomíná silně mýtus o Svatém grálu, na který přímo odkazuje.
Tento zlatý drak je jediný na světě, a jaksi absolutní; nejmocnější a
především nejúžasnější z draků. Podrobnosti o něm se prý dočteme v
Knize zlatého draka, odkud prý pochází úvodní citát, ale sehnat ji je
poněkud problém, protože je to prý nejposvátnější kniha dračí kultury….
Velice podobně vidí problém zlatého draka i světy AdnD, nebo i
našeho DrD. Zlatá barva šupin je jen to první a nejnápadnější poznávací
znamení. Porůznu se dočteme i o dalších vlastnostech. Například, že při
vylíhnutí jsou jejich šupiny tmavě žluté s nazlátlými skvrnkami.
Postupně se stárnutím skvrny zvětšují, až zezlátnou. Kolem úst mají
silné vousy či tykadla a z tváře jim září důvtip. Jejich zorničky se
postupně ztrácejí, až oči připomínají zářivé polokoule roztaveného
zlata. Voní po šafránu a kadidlu. Mohou žít kdekoli; jejich doupata
jsou izolovaná a vždy vytvořená z kamene, ať už se jedná o jeskyně nebo
hrady. Obvykle mívají věrné stráže - zvířata z dané oblasti, bouřkové
nebo oblačné obry. Obři často s drakem uzavírají dohody o vzájemné
spolupráci v obraně. Zlatí draci se obvykle živí perlami a malými
drahokamy. Podobné dary přijímají s radostí, ale nesmí se jednat o
úplatek.
Mimořádná je jejich znalost magie a veškeré dračí i lidské
moudrosti vůbec. Nepřehlédnutelným a pozoruhodným znakem je schopnost
měnit se v člověka; právě jako jsme popsali u drakodlaka. A nakonec –
draci zlatí jsou především vždy nezpochybnitelně dobří a spravedliví;
tedy pravý opak těch nejznámějších mýtických princeznožroutů, o
nejmocnějším černém draku nebes ani nemluvě.
Borch Tři Kavky
Jen pro úplnost dodejme, že mnoho lidí, pokud je řeč o zlatém drakovi, připadne na toho v našich krajích možná vůbec ze všech nejslavnějšího, dílo to Andrzeje Sapkowského. Možná tento výtečný drak postrádá úžasnou vznešenost draka Montse Santova, neb putuje světem coby obyčejný rytíř, provázený dvěma krásnými Zerrikánkami. Víme o něm, že se pohybuje zřejmě častěji v podobě lidské; a tudíž užívá svoje nepravé jméno Borch Tři Kavky; jako zlatého draka ho spatřil málokdo. Ale potom se stane útěchou všem pronásledovaným a hrozbou všem nespravedlivým… takže vlastně v základu mýtu velký rozdíl není. Pouze ideál dokonalého a vyrovnaného štěstí vypadá v očích autora trochu jinak, než sedět na nějakém začarovaném hradě…
Odkdy jsou tu zlatí draci?
Dobře; to byly všechno nápady nepochybně dost novodobé. První dojem
ze zlatých draků je, že je novodobě vytvořený protějšek draků zlých,
kteří jsou známi odedávna; že stará doba zlaté draky neznala. Nejprve
tu byli draci zlí, a pak k nim byli dotvořeni draci hodní.
Problém je poněkud složitější, jako skoro všechno v drakovědě.
Mýtus zlatého draka je složen z několika částí dílčích. Nemá například
asi smysl dlouho přesvědčovat, že idea Draka – Strážce (Tajemství či
Pokladu) provází draky opravdu velice dlouho. Drak Ladón, který hlídal
Zlatá sluneční jablka, je přesně tento případ, a patří mezi nejstarší
draky antiky; Beowulfův drak nebo Fáfni jsou zase v mytologických
prazákladech severní Evropy.
O zlaté barvě u draka nemáme dříve mnoho jednoznačných zpráv; ale
odedávna platilo, že zlato je barvou královskou; a připadnout na zlatou
barvu u dračích šupin proto muselo být jen otázkou času.
Ale to nejzajímavější je povaha zlatého draka; je ušlechtilý,
moudrý, a zkrátka stejný prototyp dobra, jako byl drak Perseův
prototypem zla. A tato vlastnost se podivuhodně spojuje se schopností
nabývat lidské podoby, o které byla řeč minule….
Jilocasin
Zatímco příběhy Meluzíny nebo Dračí princů lze mít za půvabnou
erotickou anekdotu, tak typickou pro francouzský vrcholný středověk, s
Jilocasinem je to složitější. Ten měl údajně žít v Gaskoňsku za dob
Karla Velikého; měl zřejmě hrad se služebnictvem, kde sídlil v lidské
podobě, a navštěvoval králův dvůr jako jeho poddaný. Jednou, když
putoval lesem v podobě trubadúra, zaslechl volání ženy, přepadené
lupiči. Jilocasin se proměnil v draka a lupiče snadno přemohl. Ženu pak
odnesl do svého příbytku. Tam se o ni postarali služebníci; a zjistili,
že žena cestuje s malým dítětem, starým několik týdnů.
Když se žena probrala, vyprávěla Jilocasinovi svůj příběh. Měla
za muže rytíře, nicméně záhy ovdověla, a rodina ji přinutila, aby si
vzala svého bratrance. Ten chtěl ale jenom majetek a tituly, které
takto vyženil. Když se ukázalo, že žena čeká s prvním mužem dítě, chtěl
se ho zmocnit, protože by ho jako budoucí právoplatný dědic ohrozilo.
Když to zjistila, pokusila se utéct; její nový muž ji nechal
pronásledovat, a jak to dopadlo, už víme.
Žena zůstala i s dítětem u Jilocasina. Na rozdíl od příběhu
Meluzíny od začátku věděla, že je to drak; nijak ji to nelekalo, a
jejich láska utěšeně vzkvétala. Starali se nejen o dítě z prvního
manželství, ale záhy žena otěhotněla podruhé. A zde najednou romantický
příběh končí tragicky – žena totiž po narození druhého syna zemřela.
Jilocasin se staral o dva malé chlapce, a vychoval z nich udatné
rytíře, ozdobu královského dvora. I oni bývali označováni jako Dračí
rytíři; a nakonec dobyli hrad zlého strýce, a tak svoji matku pomstili.
Kromě toho proslul Jilocasin řadou dalších činů; připisuje se mu
řada básní (zejména milostných), byl považován za králova přítele a
rádce…. Zkrátka, je to moudrý drak se vším všudy, bez ohledu na to, že
nikdo nezmiňuje zlatou barvu jeho šupin.
Co bohužel není zjištěno, je stáří příběhu. Asi ho nelze bez
dalšího připsat rannému středověku, ke kterému se hlásí; ale řada
společných rysů s příběhy již uvedenými, které jsou ze 14. století,
dává tušit, že nebude o mnoho mladší.
Císař Říše středu
V případě drakodlaků už byla řeč o Šunovi, prostředním ze tří
„dokonalých císařů“. Nyní nás zajímá Jű, poslední z nich, který
skutečně žil v letech 2205-2176, a založil prastarou dynastii Sia. Byl
to zřejmě syn Šunův; vypráví se ovšem, že jejich příbuzenský vztah byl
krajně neobvyklý.
Po Šunově smrti přišla veliká povodeň, kterou vyvolal obávaný bůh
Vládce Severních nebes. Většina bohů ho v tom podporovala; jen bůh Kuen
měl s lidmi soucit. Hledal dlouho způsob, jak povodeň přemoci. Poradily
mu v tom sova a želva. Na dvoře Vládce severních nebes je drahocenná
Rostoucí hlína; stačí jí jen trochu roztrousit, a ona postupně vytvoří
veliké ostrovy suché země. Příběh pak pokračuje složitou cestou Kuena
na dvůr vládce Severních nebes, kde se mu podařilo Rostoucí hlínu
ukrást a svět zachránit. Při tom ale nakonec zahynul, právě v místech
Šunova hrobu. Duch Kuena však přečkal, protože byl jako bůh nesmrtelný;
a dále zkoušel bojovat proti povodni. V podobě žlutého medvěda se vydal
na další dlouhou cestu; nakonec si na radu šamana lehl zpět na místo
svého hrobu. Tři roky zůstal ležet na místě, tělo se nerozložilo, a
začal v něm klíčit nový život. Vládce Severních nebes se o tom
dozvěděl, a vyslal jednoho služebníka, aby mrtvolu zničil. Když však
služebník do medvědího těla zasekl meč, z rány vyletěl žlutý drak a na
něm císař Jű.
Tady je třeba zdůraznit, že příběh je nesmírně starý. Císař Jű
může být stejně tak synem boha Kuena, jako Šuna; mohl být zrozen na
draku jako na koni, a nebo byl sám žlutým drakem, ve kterého se občas
měnil. Jsme tu ale u jádra věci; pro Číňany je Jű od žlutého draka
neoddělitelný; duchovně je stejnou silou, prazákladní, nejvznešenější,
která je Středem jejich říše Středu; každý další císař je proto zároveň
drakem (žlutým, císařským). Spojení draka a císaře má původ nepřehledně
dávný; již zmíněný Šun byl drakodlakem, jak jsme viděli; a jeho
předchůdce, Žlutý císař, první z Dokonalých císařů, který vládl okolo
roku 2698 př.n.l., dává už svým jménem tušit, že byl také drakem.
Dobří a zlí draci
Kruh nejzákladnějšího mytologického putování se uzavřel. Došli jsme
od nejobávanějšího z draků Černého draka nebes, k tomu nejmoudřejšímu a
nejvznešenějšímu – dávným čínským císařům. Není pochyb o tom, že oba
dva tyto póly dračí mytologie se ztrácejí v mlhách dávnověku. Je docela
častý zjednodušující výklad, že Černý drak je základem všech draků
Západu, a Žlutý (či zlatý) drak je základem dračí mytologie Východu.
Ale při pozornějším pohledu je tento výklad zoufale nepřesný a
zkreslující. Na Východě nacházíme odpočátku draky stejně obávané, jako
na Západě; v čele s Černým drakem, který zaútočil na Nu-wu, a který
tedy ve skutečnosti probleskuje všemi kulturami lidstva; rozhodně tedy
nejsou všichni zdejší draci dobří.
Na Západě zase už odpočátku vidíme záhadné draky, kteří vlastně
na hrdiny neútočí, hlídají tajemné poklady – třeba Zlaté rouno
Argonautů nebo Zlatá jablka Hesperidek; a také tu vidíme moudrého
Jilocasina a řadu draků vysloveně sympatických. Bylo by lákavé
prohlásit zlatého draka za čínský import; ale pokud se nesoustředíme na
tu zlatou barvu (která je vskutku pro Čínské mýty nepřehlédnutelná),
ale na dobro a duchovní symboliku, nezdá se nám, že by autoři
francouzského středověku nutně museli znát čínskou mytologii.
Zdá se, že polarita Dobra a Zla je naopak jedním ze základů dračí
mytologie. Společným jmenovatelem je potom Síla a Vznešenost; významy
velice podobné, jako u mytologie Lva, Tygra, Medvěda nebo Orla.
Ústředním bodem záhady potom je, proč si naši předkové tak libovali ve
využití draka jakožto ultimátního monstra a symbolu královské síly,
když by drak neměl existovat, kdežto uvedená zvířata byla známa běžně….