Letající Draci 2
Drak jakožto létající plaz - pravděpodobný celkový vzhled
Létající plaz je tvor, který reálně existoval; idea dává jasný biologický i technický smysl. Není to mýtus, ale skutečnost, jak jsme zjistili v minulé kapitole. A pokud jsme studovali tři nezávislé vývojové linie, které dobyly vzduch - pterosaury, ptáky a netopýry - pak nelze ignorovat, že všechny tři nezávislé větve dospěly k podobným tvarům těla. Vhodný tvar těla pro všechny letce je tedy objektivně dán, asi jako tvar letadla; možných řešení problému je jen omezené množství. Tento tvar těla znamená, že se tvor neplazí po břiše, ale stojí na zadních. Protože tvor dokáže létat, v naprosté většině případů se tyto zadní končetiny zkracují a ztrácejí přizpůsobení ke kvalitnímu běhu. Většina letců se po zemi nepohybuje nijak skvěle; dojdou (či doskáčou) většinou jen pár metrů; na všechny větší vzdálenosti prostě doletí. Zde existují významné výjimky. Skupina ptáků, obvykle vodních, má nohy dlouhé, a řada z nich běhat dokáže. K dlouhým nohám také patří symetricky dlouhý krk, který vyrovnává rovnováhu ve vzduchu a přináší výhody i při vodním lovu (labuť). Tuto zajímavou výjimku podobně opisuje daleko starší tělesný tvar ramforynchů, kteří mají rovněž dlouhý krk, a místo dlouhých nohou ho vyrovnávají velmi dlouhým ocasem. Takovou tělesnou konstrukci skutečně lze - vzhledem k malým nohám - laicky označit za "létajícího hada", což povážlivě odpovídá nejzdařilejším mytologickým popisům (Beowulf, Kadmos, Frodo) . Při letu se pak tvar těla zdánlivě mění - celé tělo se natahuje a vyrovnává, aby mělo co nejnižší odpor vzduchu. Na těle tedy nemůže existovat nic, co by do této polohy upravit nešlo. Zkrátka, nejpravděpodobnější rekonstrukce draka je podobná nejspíše ramforynchovi, dimorfodonovi nebo vodním ptákům (velmi zdařilá je ukázka ve filmu Království ohně). Pro zastánce teorie vzniku draka z oviraptorů zbývá dodat, že i tato skupina - včetně archeopteryxe - má výrazné ocasy.
Rozměry a hmotnost
Jisto především je, že u letecké techniky - přírodní i lidské - se
velice šetří hmotností; každé kilo navíc je problém; proto jsou všichni
létavci bez rozdílu spíš vyhublí, kostnatí a protáhlí. Samozřejmě se
nabízejí zkušenosti s dnešními ptáky. Orli, supi a kondoři - v zásadě
největší současní draví létavci - mívají rozpětí křídel okolo dvou
metrů, v extrémním případě kondorů bývá udáváno i něco přes tři metry.
Délka těla je ovšem zásadně menší - nepřesahuje metr. Takový skutečně
obrovský pták váží - možná překvapivě - pouze asi 15 kilogramů.
Pokud vezmeme případy těch největších pterosaurů, je sice jasné, že
takového Pteranodona nikdo nezvážil, ale odhady jeho váhy - vzhledem k
jeho odlehčené kostře a rozpětí křídel jako u Argentavise - se pohybují
také okolo 100kg. Tedy vzhledem k ohromným rozměrům opět překvapivě
málo. Quetzalcoatlus, který má rozměry přímo neuvěřitelné - rozpětí až
16 metrů - a je největší, co kdy na Zemi prokazatelně létalo, byl ještě
vyhublejší, a hmotností byl srovnatelný zřejmě s pteranodonem.
Tento obr je zrovna zajímavý tím, že má tvar těla trochu jako
ramforynchové - extrémně protáhlý, takže se celková délka blíží rozpětí
křídel.
Kdybychom přistoupili k rozměrům podle některých pramenů - tradičních
30 metrů, ani tak by asi drak nepřesáhl jednu až dvě tuny hmotnosti.
Obtíže při "provozu" takového tvora o velikosti Boeingu by ovšem byly
neskutečné. Nešlo by ho snadno přehlédnout; měl by daleko větší
spotřebu potravy; zabíral by daleko větší teritorium; zhoršily by se
jeho schopnosti manévrování. Nemožný by byl i pohyb v řídkém lese.
Podobné obtíže vedly Montse Santa k ještě větší skepsi; nakonec drakům
přisoudil velikost od 30 centimetrů do 3 metrů…
Mimochodem, těch třicet metrů mohlo vzniknout dříve zmíněnou záměnou draků s páteří sauropoda, které takové rozměry mít mohly.
Osobně se tedy domnívám, že nejpravděpodobnější jsou draci
několikametroví a s hmotností asi 100 kg; v krajním případě o rozměrech
Quetzalcoatla s hmotností čtvrt tuny.
Mimochodem, v neocenitelném Beowulfovi je uvedena i míra - 50 stop
délky, což odpovídá 15 metrům. Tvar těla je při tom shodně popisován
(nejen autorem Beowulfa) jako hubený, protáhlý a hadovitý.
Přísně vzato, tradiční vyobrazení draků s lidmi a koňmi (většinou
různých drakobijců) nasvědčují spíše tomu dolnímu odhadu; můžeme-li
brát jako měřítko tato dost nespolehlivá vyobrazení (jiná ale nemáme),
vychází nám délka draka řádově v metrech (do deseti). Pokud to někoho
zklamalo a zdá se mu to málo, stačí přejít ke kapitole, co se stane,
když na vás zvíře těchto rozměrů zaútočí...
Křídla
Prvním závěrem tedy je, že drak musí mít především křídla. Časté
tvrzení, že tomu tak nemusí být zejména na Východě (kde krokodýlům
podobní draci létají po obloze díky duchovní síle), jednak ignoruje
řadu významných východních draků, kteří křídla mají (Jin lung), jednak
podceňuje problém s krokodýli a páteřemi sauropodů, což jsou v Číně
zřejmě daleko častější zdroje dračích zpráv, než draci praví.
Tvar křídel se zřejmě víceméně shodoval u pterosaurů, ptáků i netopýrů;
není tedy důvod pochybovat, že i u draků byl podobný; a že křídlo
muselo být umístěno víceméně v těžišti těla. Zde je třeba souhlasit s
Montse Santem, že křídlo se upínalo na těle hodně dole, v bederní
krajině; křídla nelze umisťovat pouze na horní konec těla, jako jakousi
nepodstatnou ozdobu.
V poměru k tělu jsou křídla ohromná. Rozpětí křídel bývá největší
rozměr zvířete; u ptáků běžně přesahuje délku těla dvakrát, a třeba u
albatrosa i vícekrát. Pouze u velmi štíhlých tvarů s dlouhým krkem
(labuť, ramforynchus) lze mít zato, že rozpětí a délka těla je v poměru
1:1.
Nejvíce rozdílů je v konstrukci křídla. Ptačí křídlo má prsty zcela
zakrnělé, a vlastní nosnou plochu vytváří pernaté letky. U netopýrů
jsou kosti paže a zejména prstů extrémně dlouhé a jemné, a rozpínají
kůži jakožto nosnou plochu na principu deštníku. U pterosaurů pak
podobnou konstrukci rozepíná jediný prst - čtvrtý; tři zbylé jsou na
náběžné hraně křídla (a slouží k zachytávání a šplhání), pátý zakrněl.
Bývá s oblibou uváděno, že pterosauří konstrukce je nejméně výhodná a
nebezpečná, když se ten prst zlomí. S tímto názorem nelze zcela
souhlasit; podstatné není, kolik je v konstrukci prstů, ale jak silné
jsou kosti konstrukce, bez ohledu na to, zda šlo původně o prst nebo o
paži. Nálezy ostatně ukazují v juře drtivou převahu pterosaurů nad
veškerými pokusy o ptačí konkurenci, a to po nejméně 80 milionů let.
Kdyby "ptačí"konstrukce byla tak suverénně lepší, ptáci by museli
vytlačit z oblohy pterosaury daleko dříve.
Nejsme schopni rozhodnout, zda je drak původem pterosaurus nebo
oviraptor; podle toho pak by šlo usuzovat, která z konstrukcí je
správná pro draky. V obou případech pak ale zůstávají tři prsty na
náběžné hraně křídel, které z něj činí rozhodně univerzálnější nástroj,
než mají ptáci. Dračí křídlo zřejmě sloužilo i k pohybu po zemi, kdy se
o ně drak opíral, případně po stromech; a také mohlo sloužit k
drobnější manipulaci při trhání kořisti. Drak je však zřejmě neužíval k
boji; lze očekávat, že jemnou konstrukci křídel se snažil držet dále od
nepřítele. Zlomenina nosného křídla skutečně mohla mít nejvážnější
následky (jako ostatně pro všechny letce včetně ptáků), naopak potrhání
nosné kůže mohla být dost častá nehoda, a lze předpokládat, že tato
kůže docela dobře regenerovala.
Šupiny, srst, nebo peří?
Na první pohled je tato otázka jednoznačně řešitelná ve prospěch
šupin, jak činí Montse Sant, nebo dr. Ernest Dragon. Také tradiční
mytologie většinou mluví o šupinách. Jenomže při bližším zkoumání o
této věci mlčí zrovna ty nejkvalitnější a nejinformovanější zdroje; a
šupiny klidně mohly vzniknout omylem, stejně jako jiné hadí či
krokodýlí znaky. Normální plazí šupiny totiž vůbec nejsou moc výhodným
pokryvem těla pro endotermní tvory. A obě uvažované větve předchůdců
draků skutečně fungovaly úplně jinak.
Pterosaury pokrývala velmi jemná srst. Zda a jak byla tato srst podobná srsti dnešních savců, o tom není nic známo.
Oviraptory pokrývalo peří. Peří je tedy starší, než nejstarší pták; jak
bylo uvedeno, začíná se uvažovat dokonce o tom, že peřím byla pokryta
řada theropodních dinosaurů obecně, například Tyrannosaurus (u
Velociraptora je to skoro jisté).
V mytologii nelze přehlédnout, že se často opakuje adjektivum lesklý
drak. Takto se mluví o Beowulfovu draku, o Fáfnim, a také v mnoha
severských baladách. "Lesklých"je i několik řeckých draků. Bohužel to
nevysvětluje nic - lesklé mohou být šupiny (had), jemná srst (kočka) i
prachové peří (ledňáček). Jediné, o čem to svědčí, je velmi jemná
struktura, u které právě není snadné rozeznat, o co přesně jde.
Vzhledem k tomu, že peří se vyvinulo ze šupin (ne zcela jasným
procesem), lze konečně vzít v úvahu i možnost čehosi čtvrtého, tělního
pokryvu, který se u jiných současných zvířat nevyskytuje.
Co se týče barvy, často diskutovaného znaku, je třeba nejprve
zdůraznit, že to bývá v přírodě vůbec nejproměnlivější znak ze všeho.
Není nic neobvyklého, že tvorové téhož druhu mají úplně jiné zbarvení
(to se ostatně týká i lidí). Mytologie naznačuje, že ta lesklá barva
mohla být tmavá (černá), nebo zlatá; lze připustit všechna přechodná
zbarvení mezi tím (a na různých částech těla odlišně; hlava je zřejmě
nejtmavší, břicho nejsvětlejší, což platí obecně).
Hlava a zuby
Drak, který by skutečně žít mohl, a umí létat, nejspíš nebude mít
těžkou a ohromnou hlavu, připomínající tyranosaura či dokonce
triceratopse. Takové nápady jsou ostatně spíše novodobé, a jsou
součástí okouzlení dinosaury.
Staré představy zase mívají někdy tendenci sklouzávat k malým hlavám
hadovitého tvaru. To už zcela vyloučit nelze; ale taková představa zase
moc neodpovídá ideji velikého chrupu a kousání, což bývá od draka těžko
odmyslitelné. Kousáním vůbec hadi moc neloví; část jich má řídké,
jedové zuby, a jiná část řídké zuby nazad obrácené, které pomáhají
pohlcení kořisti vcelku, aby se nevysmekla. Podobně je to u většiny
ještěrů, včetně velkých varanů komodských.
Draví kousaví plazi patří většinou do skupiny Archosauria (která nás
právě zajímá), a jejich hlavy vypadají většinou daleko dramatičtěji
(Tyrannosaurus, krokodýl). Létaví archosauři - pterosauři - proto
museli zvolit jakýsi kompromis mezi dostatečným místem na zuby a
hmotností lebky.
Hlavy pterodaktylů jsou potom protáhlé, dokonce asi nejprotáhlejší ze
všech díky týlnímu hřebeni (až 3 metry u pteranodona!), hlavy
ramforynchů protáhlé rovněž, ale přece jen kratší a drobnější. Problém
ovšem je, že zdrcující většina pterosaurů jsou hmyzožravci, takže
jejich chrup moc strašlivý být nemusí. A napadení člověka je hodně
směšná možnost.
Druhý nepoužitelný extrém jsou ty druhy, které se živí výhradně rybami,
jako třeba právě Pteranodon. Těm totiž zuby skoro zanikly, a mají místo
nich dlouhý zobák, který není pro velké savce nebezpečnou zbraní (jako
u orla), ale spíše připomíná dlouhou čelist gaviála.
Nejfantastičtějším řešením je v tomto případě Dimorphodon; jeho lebka
je skutečně děsivá, a je tu vidět vzácná kombinace hrůzostrašného
chrupu a létání a navíc dlouhý hadí ocas i dlouhý krk. Skutečně; mnoho
starších vyobrazení draků nabízí představy hlav protáhlých, psích nebo
ještě spíše koňských a zde je do očí bijící podobnost právě s
Dimorphodonem. To je ostatně důvod, proč by měla drakověda věnovat
těmto pterosaurům zvláštní pozornost.
Konkureční možnost je hlava Quetzalcoatla - ta sice připomíná běžného
ramforycha, ale při kolosálních rozměrech zvířete je tak obrovská, že
chrup také nabývá povážlivých rozměrů.
Možnosti dračích hlav pro případ, že by draci vznikli z oviraptorů,
jsou ještě záhadnější. Velká část z nich má drobné pštrosí hlavy, a v
dalším vývoji - u Archeopteryxe třeba - jsou zuby stále drobnější, až
zcela zmizí. V rozporu s tím ale právě třeba Velociraptor má zuby
docela děsivé; problém je v tom, že jeho poměr k létajícím praptákům
není úplně jasný.
U hlavy je třeba zmínit ještě jeden zajímavý detail, který z
paleontologických nálezů pochopitelně není patrný. Trojklanný jazyk. S
podivnou vytrvalostí se k němu vrací mytologie z různých koutů světa -
příběhy o Kadmovi, Frodovi, Iásonovi například, ale také dosti moderní
alchymista Cyliani. Pokud se díváme na rozeklaný jazyk hada, tato
adaptace je také nečekaná a překvapivá, nicméně možná (jazyk coby
hlavní hmatový orgán dosáhne do větší šířky, ale zůstává lehký). Nelze
proto vyloučit, že souběžně vznikla i trojklanná varianta, která se
nikde jinde nevyskytuje.
Rohy a hřebeny
Dinosauři měli na těle spousty různých trnů a hřebenů; o některých
vyobrazeních draků lze tvrdit to samé. Platí zde již řečená omezení.
Všemožné rohy či hřeben na zádech se nezdají být u létavého tvora
žádnou velkou výhodou. Musely by být drobné, nebo třeba pouze z měkkých
tkání.
Vratký doklad o tom máme u některých draků v Řecku - třeba Kadmova
draka, kde je řeč o jakémsi hřebeni (zřejmě na hlavě, což by také mohl
být týlní hřeben, doložený u rodů Pteranodon či Dsungapterius, a
sloužící jako kormidlo).
Drakovědec Gorge navrhl zajímavou možnost, že podobné znaky mohou
souviset s dračím sexuálním dimorfismem - odlišují tedy samce od samic
a mají význam pro sociální chování. I takové věci se u jiných plazů
vyskytují - omezením je pouze létavý charakter draka. V takovém případě
by šlo očekávat, že se podobný hřeben bude zbarvovat sytými barvami,
např. v době páření, nebo k zastrašení nepřítele.
Ocas
Možná se to nezdá, ale problémy, popsané s vývojovými větvemi
pterosaurů, komplikují zdánlivě snadnou otázku, zda měl drak ocas.
Velká většina létavců totiž tíhne v delším vývoji ke zkracování, až
úplnému mizení ocasu. Naprosto jasné je to právě u pterosaurů, kde
ramforynchy s dlouhým ocasem postupně nahradili skoro bezocasí
pterodaktylové; totéž je patrno i u ptáků, pokud si srovnáme raného
Archeopteryxe a dnešního holuba.
Jenže v dračí mytologii jasně dominuje drak s dlouhým, hadovitým
ocasem. Výsledný dojem "hadovitého svíjení", patrný bez výjimky u
nejzajímavějších mýtů (Beowulf, Kadmos, Frodo), lze vpodstatě vysvětlit
zejména pohybem ocasu. Jinak velký pterosaurus působí při pohybu dost
jinak - spíš jako skládací deštník.
Ještě patrnější by to bylo u letícího zvířete - "okřídlený had"
vyvolává zejména dojem dlouhého ocasu, a k němu logicky také dlouhého
krku. Jako labuť nebo čáp. Hodně by vysvětlilo, kdyby přežila větev
dimorfodonů, jak je uvedeno u Dsungariptera; této možnosti nahrává
chronický nedostatek úplných koster ve většině nálezů (takže nelze
často s jistotou tvrdit, že dotyčný tvor neměl ocas).
Hodně zajímavý je rozšířený konec ocasu, který se v heraldice (zejména
britské) kreslí u dvojnohých draků, zvaných zde "wyvern"; přesně to
samé mají totiž na konci dlouhého ocasu ramforynchové, a slouží to
zřejmě jako směrové kormidlo.
Teplokrevní, či nikoli?
Tato otázka, módní v době dinosauřího šílenství, se logicky přenesla
i na draky. Do té doby vědu jaksi nenapadlo, že by drak mohl být něco
jiného, než ektotermní plaz. Tomu také odpovídají i některé popisy -
drak "nehybně číhá" a pozoruje hrdiny, a potom "prudce vyrazí".
Stejně tak představa tvora, který roste neustále, po celou dobu života,
odpovídá studenokrevnosti. Jenomže studenokrevnost má i svoje nevýhody,
jak již bylo vysvětleno. Jednou z nich je nemožnost působit dlouhodobě
daleko na severu (třeba v Norsku, kde máme plno dračích zpráv). A co je
úplně nemožné pro studenokrevného tvora, to je létání. Energetický
výdej je zde ohromný po celou dobu letu. Většina paleontologů
předpokládá u všech létavých dinosaurů alespoň částečnou endotermii.
Zde je tedy i drakověda v naprosté shodě - máme-li dát vůbec nějak do
souladu naše znalosti o pterousaurech či oviraptorech s dračí
mytologií, draci prostě musí být endotermní alespoň v nějaké
primitivnější podobě.
Jenomže pokud přijmeme tuto verzi - která je skutečně pravděpodobnější,
pak to má opět určité důsledky, které se leckomu možná líbit nebudou.
Teplokrevný tvor spotřebuje několikanásobek energie - a tedy potravy,
jako studenokrevný tvor téže velikosti. Jinak řečeno, teplokrevnost je
další m důvodem pro omezení dračí velikosti. Jelikož experiment tohoto
druhu v přírodě již proběhl, nemáme důvod předpokládat, že by draci
přesahovali největší známé pterosaury. Druhý problém je ve věku draka.
Při největším optimismu by neměl přesahovat věk jiných známých
tvorů.... což znamená konec s tisíciletými draky, a spíše bude třeba
přizpůsobit odhady věku krokodýlům a zvířatům podobné velikosti.
Rozmnožování draků
O rozmnožování draků uvádí mnoho informací Montse Sant: "Reprodukční soustava těchto tvorů je vnitřní, to znamená, že z pohledu jejich vnějšího vzhledu je těžké určit, zda je drak samec nebo samice; jenom obecným chováním a drobnými změnami v jejich barevnosti můžeme poznat dračí pohlaví. Draci snášejí vejce jako plazi a ptáci; vejce jsou chráněna tvrdou skořápkou, která časem zeslábne, aby ji mohlo dračí mládě rozbít snadněji. Inkubační doba vajec těchto tvorů je neznámá; některé vejce se líhnou v roce nebo dvou a některé za více než pět roků. Dračí vejce jsou bohaté na vápník a předpokládám, že dračí novorozenci jedí skořápky, aby zbytečně nemrhali živinami.Způsob páření je známý jako dračí pád: Dračí pár letí vysoko na obloze, v okamžiku se navzájem uchopí, zavřou křídla a provedou volný pád. Pak v méně než sto stopách od země otevřou křídla a přistanou. Draci používají nejčastěji tento neobvyklý způsob páření, protože draci milují rychlost a riziko, a zvyšuje to jejich potěšení z lásky... je to pocit, který lidé asi nikdy nepoznají."Dobrá. Nechme stranou pochyby, kde vzal Montse Sant informace o podobných dračích intimnostech. Je třeba konstatovat, že o dračím rozmnožování nám mytologie neříká vůbec nic; nevyskytují se ani mláďata, pouze zmínky o dračích vejcích. U plazů by šlo samozřejmě něco podobného předpokládat. Jenomže jistoty o endotermních plazech není mnoho; dnes podobní tvorové již nežijí, a paleontologických zjištění o pterosaurech nebo ranných ptácích není dost.
Význam by pro draky mohlo mít, že úplně nejdále na sever se dnes z plazů vyskytují ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) a zmije obecná (Vipera berus); někdy se vyskytnou málem na polárním kruhu. Oba tyto druhy mají zajímavou adaptaci - jsou živorodé, či alespoň částečně živorodé (tzv. vejcoživorodost - vejce se vylíhne uvnitř těla matky). Pokud předpokládáme draky, působící třeba v Norsku nebo na březích Walesu, pak je tato možnost docela zajímavá - a vysvětluje, proč dračí vejce nikdo nikdy neviděl.
Druhá zajímavou možnost ukazuje dinosaurus jménem Maiasaura - podle dochovaných nálezů se zdá, že se staral o mláďata, což je u plazů velmi neobvyklé. V principu je známa dvojí strategie rozmnožování - takzvaná R - strategie, spočívající v obrovském množství potomků, o které se rodiče nestarají, a přežije jen malé procento z potomstva (typické třeba pro ryby), a K - strategie, kde je potomků méně, ale rodiče se o ně pečlivěji starají. K - strategie je jasným znakem vyspělejších živočichů; během "přípravy na život" rodiče mohou doplnit genové vybavení mláďat dalším naučeným chováním (už šelmy se třeba učí pod dohledem rodičů lovit). Vrcholem jsou samozřejmě lidé, kde je délka péče o potomstvo extrémní. Jak daleko mohli v této věci předpokládaní draci dospět, to ponechávám fantazii čtenáře.