Letájící draci 1
Popis draků
Každý přece ví, jak vypadá drak od chvíle, kdy slyšel první pohádku o nich.
Jenže... Představíme-li si, že jsme v kůži středověkého mnicha, a
právě jsme se setkali s cizím kupcem, který nám popisuje DRAVÉHO
LÉTAVÉHO JEŠTĚRA. Zpráva je přinejlepším z druhé ruky, popisuje řadu
neznámých a exotických věcí... takže nakonec asi nezbude, než užít
odkazy na věci, které jsou všem známé... aby i neznalí středoevropští
čtenáři pochopili....
Výsledkem takového popisu může být s velikou pravděpodobností něco
jako létající krokodýl. A tady už je z podstaty věci cosi v nepořádku.
Drak jakožto létající plaz
Létající plaz je tvor, který reálně existoval; idea dává jasný biologický i technický smysl. Není to mýtus, ale skutečnost.
Létání rozhodně není věcí snadnou. Pro evoluční biologii
představuje docela slušnou záhadu. Pokud se všeobecně předpokládá vývoj
v postupných krocích, potom je nejasné, proč vlastně vznikly některé
předběžné vývojové změny, nezbytné pro pozdější létání (odlehčení těla,
zesílení ramenních úponů atd.) Tvorovi, který nelétá, nepřinášejí totiž
prakticky žádné výhody - jejich smysl se ukáže, až když se zvíře vznese
do vzduchu... ten přechodný stav, kdy zvíře ještě nelétá, ale blíží se
k tomu, vysvětlují dvě různé teorie.
První z nich je arborikolní,
kdy let vznikl plachtěním z větví stromů (jako u veverek). U druhé
teorie, kurzoriální, let vznikl prudkým během po rovině a mávání křídly
(jako u létavých ryb a pštrosů).
Pro nás je důležité si uvědomit, že létající tvor ve všech
případech - ať už je to pták, plaz, ryba nebo cokoli jiného - má
některé vlastnosti jasně dané. Jisto především je, že u letecké
techniky - přírodní i lidské - se velice šetří hmotností; každé kilo
navíc je problém; proto jsou všichni létavci bez rozdílu spíš vyhublí,
kostnatí a protáhlí...
Pokud vezmeme extrémní případy těch největších pterosaurů, je sice
jasné, že pteranodona nikdo nezvážil, ale odhady jeho váhy - vzhledem k
jeho odlehčené kostře - se pohybují jenom okolo 100kg, nejvýše snad
několik set kilogramů, tedy vzhledem k osmi metrům rozpětí překvapivě
málo. Quetzalcoatlus, který má rozměry přímo neuvěřitelné, měl váhu
paradoxně možná ještě menší...
Pokud si představíme největšího draka podle tradičních pramenů
(asi 30 metrů délky), zřejmě by nepřesáhl jednu tunu hmotnosti. Přísně
vzato, tradiční vyobrazení draků s lidmi a koňmi (většinou různých
drakobijců) nijak nenasvědčují ani těmto rozměrům; můžeme-li brát jako
měřítko tato dost nespolehlivá vyobrazení (jiná ale nemáme), vychází
nám délka draka řádově v metrech (do deseti). Osobně se domnívám, že
nejpravděpodobnější jsou draci několikametroví a ve váze asi metrák.
Pokud to někoho zklamalo a zdá se mu to málo, stačí si na chvíli
představit, co se stane, když na vás zvíře těchto rozměrů zaútočí
shora...
Prvním závěrem tedy je, že drak musí mít především křídla. Časté
tvrzení, že tomu tak nemusí být zejména na Východě (kde krokodýlům
podobní draci létají po obloze díky duchovní síle) není úplně
jednoznačné. V Příbězích Dračích císařů jsem nalezl veledůležitého
draka jménem Jin lung, který má pár křídel, oči, pazoury a ocas, JAKO
OSTATNI DRACI; a kromě toho dělá déšt. Je narozdíl od mnoha jiných
čínských draků hrdinou dokonce více mýtů. Není tedy vyloučeno, že i v
Číně draci původně křídla měli.
Záměna s hadem a krokodýlem
Mnoho draků vypadá jako had (nebo krokodýl) s křídly. Proč tomu tak
je, pokusili jsme se vysvětlit v úvodu - je to dáno pravděpodobným
způsobem jeho popisu (zájemcům doporučuji nahlédnout do starých spisů
na to, co provedli středověcí mniši velrybami nebo se žraloky...)
Jenomže drak létá a tedy musí vypadat úplně jinak od samého
počátku. Ať se nám líbí teorie vzniku letu arborikolní, či
kurozoriální, krokodýl (a tím spíše had) nemá dobrý tvar na to, aby se
rychle rozběhl a máváním křídel vznesl; a vůbec se nehodí ani ke
spouštění ze stromů a plachtění. Je pravda, že právě takto funguje
Dráček létavý (Draco volans), asijská ještěrka s prodlouženými žebry,
která jí dovolují plachtit; je ale technicky těžko představitelné, aby
něco podobného prováděl tvor o velikosti krokodýla.
Vhodný tvar těla pro všechny letce - ať pterosaury, ptáky či
netopýry - znamená, že se tvor neplazí po břiše, ale stojí na zadních.
Většina letců se po zemi nepohybuje nijak skvěle; dojdou (či doskáčou)
většinou jen pár metrů; na všechny větší vzdálenosti prostě doletí.
Zkrátka, pravděpodobnější rekonstrukce draka je podobná nikoli
okřídlenému krokodýlovi, ale spíše obřímu netopýrovi nebo ptákům (dost
zdařilá je ukázka ve filmu Království ohně).
Na několikrát odkazované diskusi v internetové Pevnosti se
kupodivu rozhořela docela velká debata nad počtem dračích nohou.
Většina diskutujících přijala koncepci, naznačenou zde; drak má tedy
jen dvě zadní nohy (s drápy, připomínajícími ptačí), a křídla. Nutno
uznat, že takový závěr možná překvapí; zajisté je v rozporu se
zdrcující většinou vyobrazení novější doby (za všechny drak ve filmu
Dračí srdce).
Domnívám se, že "šestikončetinový" drak je právě pokračování
prvního omylu - dvojnohý krokodýl vypadá totiž podivně, a malíři mu
proto přidali dvě další nohy. Nicméně, pokud chceme uvažovat o dracích
jako reálné možnosti, nelze přehlédnout, že evoluce od okamžiku, kdy
první obratlovec opustil vodu, tedy hodně před 200 miliony let, nikdy
nevytvořila šestinohé zvíře....
Pokud někoho zneklidňuje, jak by drak "bez rukou" mohl provádět
všechny rozličné manipulace s předměty (držet drahé kameny a podobně),
potom je třeba si uvědomit, že prakticky všichni známí pterosauři (a
také archeopteryx, a v současnosti ještě žijící pták hoacin) měli na
křídlech zakrnělé drápy, které umožňují zachytávat se větví....
Záměna s dinosaurem
Nelze přehlédnout, že rostoucí móda fantasy v letech osmdesátých a
zejména devadesátých se kryje i se současně sílící módou dinosaurů.
Úplné dinosauří šílenství rozpoutal na počátku 90. let Jurský park.
Podobnost draků s dinosaury jistě napadla řadu lidí již dříve; nyní
ovšem očarování dinosaury (a zejména těmi dravými, například
tyranosaurem), dosáhlo nové kvality. Není sebemenších pochyb, že tvůrci
Dračího srdce znali Jurský park do detailů; ostatně, jejich animační
výtvor bývá s Jurským parkem velmi často srovnáván.
Tak se na scénu znovu vrátili čtyřnozí draci; hlava se - narozdíl
od "krokodýlích" verzí - zvedá vzhůru, a tvar těla nakonec připomíná
nejvíc ze všeho "tyranosaura s křídly."
Tato verze - hájená zejména Darkelfem, Montse Saintem, Ciruelem a
jinými ctihodnými drakology, a ze které vychází devět desetin
vyobrazení draků ve fantasy hrách a knihách, je sice pravděpodobnější,
než krokodýli (tyranosaurus zřejmě byl schopen rychlého pohybu), ale
stále ještě není dokonalá.
Především je to již naznačený problém s hmotností. Tyranosaurus je
určitý typ těžkotonážního dravce; a při tom nelze slučovat styl boje a
života takových tvorů s lehkou leteckou technikou. V přírodě ani v
lidské technice takový kompromis (jistě kýžený) neexistuje. Jedno
vylučuje druhé; tank špatně létá a vrtulník moc nevydrží... a s tím se
nedá nic dělat. Síla letecké techniky je právě v létání; u živých
zvířat spočívá v překvapivém a drtivém útoku, vedeném shora (jako třeba
u orla). Pokud je tento první útok neúspěšný, dravec boj obvykle končí;
k delším potyčkám na zemi není moc dobře stavěn...
Kromě toho tu trvá problém se čtyřma nohama. Ostatně, už tyranosaurus přední končetiny málem nepotřebuje...
Rohy, hřebeny a kormidlo
Nelze říci, že by ty všemožné rohy a hřebeny u draků vyvolali jenom
dinosauři. Pohádkové knížky se hemží trnovatými draky už dávno předtím.
Také nelze přehlédnout, že v plazí říši nejsou podobné věci výjimkou
(takový leguán, například).
Věc má ovšem opět stejné omezení - drak, který by skutečně žít
mohl, a umí létat, nejspíš nebude mít těžkou a ohromnou hlavu,
připomínající tyranosaura či dokonce triceratopse. Spíše se nabízejí
starší představy hlav protáhlých, psích nebo ještě spíše koňských (zde
je do očí bijící podobnost s dávným dimorphodonem). Tím lze vyřešit
ostatečně silný a velký chrup u dravce (na který by zase nebylo místo u
malých hlav hadovitých). Hřeben na zádech se nezdá být u létavého tvora
žádnou velkou výhodou... musel by být drobný, nebo třeba pouze z
měkkých tkání.
Někteří drakovědci také navrhují zajímavou možnost, že podobné
znaky mohou souviset s dračím sexuálním dimorfismem - odlišují tedy
samce od samic a mají význam pro sociální chování. I takové věci se u
jiných plazů vyskytují - omezením je pouze létavý charakter draka.
Hodně zajímavý je rozšířený konec ocasu, který se v heraldice
(zejména britské) kreslí u dvojnohých draků, zvaných zde "wyvern";
přesně to samé mají totiž na konci dlouhého ocasu ramphorynchové, a
slouží to zřejmě jako směrové kormidlo.
Teplokrevní, či nikoli?
Tato otázka, módí v době dinosauřího šílenství, se logicky přenesla
i na draky. Do té doby vědu jaksi nenapadlo, že by drak mohl být něco
jiného, než studenokrevný plaz. Tomu také odpovídají i popisy - drak
"nehybně číhá" a pozoruje hrdiny, a potom "prudce vyrazí". Stejně tak
představa tvora, který roste neustále, po celou dobu života, odpovídá
studenokrevnosti (narozdíl třeba od savců, kteří většinu energie
spotřebují na regulaci teploty, a tím je jednak strikněji omezen jejich
růst, který se zastaví v dospělosti, jednak jejich věk).
Jenomže studenokrevnost má i svoje nevýhody. Tvorové tohoto druhu
jsou sice "úsporní", ale dovedou vyvinout prudkou energii jen na velmi
omezenou dobu. Bleskový útok na pár metrů, tak typický pro hady nebo
krokodýly, lze snadno ubránit včasným útěkem; krokodýl rozhodně nikoho
uštvat nemůže. Plazi jsou také úplně bezmocní v chladném prostředí; u
nás se v zimě úplně ukrývají (a vylézají příznačně na "svatého Jiří"),
dál na severu vůbec nežijí.
A co je úplně nemožné pro studenokrevného tvora, to je létání.
Energetický výdej je zde ohromný po celou dobu letu. Většina
paleontologů předpokládá u všech létavých dinosaurů alespoň částečnou
teplokrevnost (odborně zvanou homoiothermie). A drakolog Motse Saint
lakonicky tvrdí, že drak je homiothermní plaz.
Jenomže pokud přijmeme tuto verzi - která je skutečně
pravděpodobnější, pak to má opět určité důsledky, které se leckomu
možná líbit nebudou. Teplokrevný tvor spotřebuje několikanásobek
energie - a tedy potravy, jako studenokrevný tvor téže velikosti. Jinak
řečeno, teplokrevnost je další omezení dračí velikosti. Jelikož
experiment tohoto druhu v přírodě již proběhl, nemáme důvod
předpokládat, že by draci přesahovali největší známé pterosaury.
Druhý problém je ve věku draka. Při největším optimismu by neměl
přesahovat věk jiných známých tvorů.... což znamená konec s
tisíciletými draky.