Draci a alchymie

Strašlivý drak nanejvýš jedovatý, jemuž nic neunikne, přebývá v lese.
Ten, spatřiv Slunce paprsky a zářný oheň, ihned vypouští svůj jed a poletuje tak příšerně, že žádný z živých tvorů mu neodolá, ani sám bazilišek se mu nevyrovná!
Kdo ví, jak jej moudře zahubit, ten ze všech nebezpečenství vyvázne. Všechny drakovy síly a barvy se při jeho smrti rozmnoží a z jeho jedu povstane nejvyšší lék.
Jed svůj velmi rychle stráví, požíraje vlastní jedový ocas; toto vše je nucen provést sám sobě.
Z něho pak vytéká chvályhodný balzám.
Popatři přeci na tyto síly a všichni moudří se neobyčejně nad nimi zaradují.

Obraz první - Drak, který drží svůj ocas v tlamě

To, co je zde citováno, vyšlo v díle jakéhosi Lambsprincka roku 1678 v díle nazvaném krátce O kameni mudrců. Obrázek u těchto veršů ukazuje draka, který má v tlamě svůj vlastní ocas; je tedy stočen do kruhu. Tento obraz ovšem není nic nového pod sluncem; had či drak, stočený v kruhu, a značící nekonečno, věčnost a mnoho dalších věcí, je jeden z nejslavnějších symbolů všech možných kultur. Jeden z nich se například nachází v krásném rukopise Aurora Consurgens z konce 14. století; dalšího můžeme vidět v mnohem slavnější Atalantě fugiens z roku 1615. Variantou téhož je tzv. caduceus, dva hadi omotaní okolo hole (Hermova hůl, odznak lékařů)
To, co by nás na tom mělo zajímat, je skutečnost, že drak je tu užit jako symbol něčeho jiného. Drakovědec bude mnohdy dezorientován, když tento problém včas nerozluští; symbol je obraz něčeho reálného, ale neznámého, popisovaného odkazem na podobnost s něčím známým. Autor obrazu tím rozhodně nemyslel, že by se draci požírali sami; jde o něco, co s chováním draků vlastně nijak nesouvisí. Tedy, v daném případě se nabízí například vysvětlení, že mistr Lambsprinck popisoval rtuť; prvek, který se v přirozeném stavu hadovitě kroutí, dělí, se, vypařuje, je jedovatý… to, co je zjevné dnešnímu školákovi, kterému se podařilo rozbít teploměr, muselo působit v dávných dobách velice tajemně a překvapivě.
Nechme stranou, že toto vysvětlení je neúplné a značně matoucí; naším úkolem není vysvětlovat pravý a úplný smysl důmyslných alchymických symbolů.
Pro nás jsou podstatní ti draci, kteří při tomto procesu vznikají takříkajíc jako vedlejší produkt. Díky tomu, že zobrazují něco skutečného s určitými vlastnostmi, mění se i vlastnosti zobrazeného draka takovým způsobem, jaký by u původního obrazu dravého létajícího plaza nebyl možný. Tedy; je třeba bystře odlišit, které vlastnosti má na svědomí zobrazený symbol (řekněme, že rtuť), a které patří původnímu drakovi. Jak je to někdy komplikované, ukáže nejlépe obraz další.

Obraz druhý - Dva draci v barvách žluté, nebesky modré a černé, právě tak jako pole, v němž jsou

"Dobře si povšimni těchto dvou draků, neboť tito jsou pravými počátky filosofie, jež mudrci nesmějí ukázat ani svým vlastním dětem. Ten dole, bezkřídlý, se nazývá fixní a setrvalé, aneb Muž. Horní je ale prchavé, aneb černá temná Žena, která nyní na mnoho měsíců převezme vládu. První drak se nazývá síra čili horkost a suchost. Druhý dostává jméno rtuť aneb chlad a vlhkost. Tito jsou Slunce a Měsíc z jednoho merkuriálního pramene a sirného počátku a budou nepřetržitým ohněm ozdobeni královským šatem; když se spolu spojí a potom se promění v pátou bytnost, mohou překonat každou tvrdou, pevnou a silnou metalickou věc.
Toto jsou hadi a draci, které staří Egypťané malovali stočené do kruhu, s hlavou zakousnutou do ocasu, aby tak dali najevo, že vznikli z jediné věci, která sama o sobě postačuje k tomu, aby se při svém kroužení a cirkulaci stala dokonalou. Toto jsou draci, o kterých psali staří básníci, že beze spánku střeží zlatá jablka v zahradě Hesperidek; jsou to také draci, mezi něž při svém dobrodružném putování za Zlatým rounem vylil Iáson polévku, kterou mu připravila krásná Medea. Takovými rozpravami jsou knihy filosofů naplněny tak, že nebylo filosofů – od pravdomluvných Herma Trismegista, Orfea, Pýthágora, Artefia, Moriena a tolika jiných až po mne, jenž by o těchto věcech nenapsal. Toto jsou dva Junonou (to je metalickou přírodou) seslaní hadi, které silný Herakles (totiž mudrc ve své kolébce) zaškrtil, to je přemohl a usmrtil, aby je hned na počátku díla nechal shnít, zničit a zrodit. Toto jsou oba hadi, obtáčející Merkurovou heroldskou hůl, k níž jsou pevně připojeni; s její pomocí projevuje svoji velikou moc a dokáže se proměňovat v jakoukoli chce podobu. Ten (praví Haly) kdo by jednoho z nich usmrtil, zabil by zároveň i druhého, neboť jeden bez druhého nemohou zemřít.
Budou-li proto tito dva (jež Avicenna nazývá psicí corascenskou a psem arménským) spolu vsazeni do nádoby hrobu, hrozivě se do sebe zakousnou a časem se navzájem napadnou prudkým jeden a zuřivou vzteklostí; posléze (pokud jim v tom nezabrání chlad) rozníceni jedem a smrtelnými ranami nepustí se dříve, dokud se ve všech částečkách svých těl nepotřísní krví a nakonec se neusmrtí a neudusí ve svém vlastním jedu, který se po jejich smrti promění v živou zůstávající vodu.“

O autorovi Dvou draků a alchymii vůbec

Předpokládám, že člověk s alchymií neobeznámený pocítí nad obšírným citátem v první chvíli zděšení. Především – je to nesmírně komplikované; jazyk mistra chrlí jeden obraz na druhý; poukazuje na záplavy skrytých souvislostí; dřív, než obraznost čtenáře stačí rozplést jeden symbol, následuje několik dalších. Mohu jen dodat, že kapitola o dvou dracích je v originále asi čtyřikrát delší…
Druhý dojem je jisté zděšení nad tím, jak je tento problém všudypřítomný; na minimálním prostoru tu autor spojil půl antické mytologie (počínaje Argonauty a Héraklem přes Herma a dokonce Pythagora) s arabskými učenci Avicennou nebo Morienem; na první pohled se zdá, jako by snad všichni dávní mudrci psali celou dobu o tom samém, při čemž nezasvěcenému smysl nadobro uniká. Tomuto dojmu se těžko ubrání i drakovědec; najednou se nám tu polovina nejslavnějších dračích mýtů proměnila v jakési symboly něčeho úplně jiného…
Třetí pocit – který se dostaví až po delší znalosti textu – je hrozná záludnost toho, jak se alchymisté vyjadřovali. První dojem popisovaného významu je jakási divoká chemická reakce, připomínající neutralizaci; ale čím déle daný úryvek zkoumáme, tím více je patrno, jak při úžasném bohatstvím významů toho autor vlastně vysvětlil málo; vše se točí jakoby v kruhu, jedna záhada odkazuje na druhou a každá věta je plna úžasných pastí a skrývaček. Nikoho asi nepřekvapí, že smysl tohoto obrazu zde odhalen nebude.
Poslední, co asi každého zaujme, je původ obrazu. Jeho autorem není nikdo jiný, než Nicolas Flamel. Toho zná dnes každý zejména díky prvnímu románu o Harry Potterovi; ne každý ale tuší, že se tu stal obětí důmyslného žertu autorky. Nicolas Flamel (asi 1330 – 1418), nejtajemnější postava příběhu, je paradoxně jediná skutečná ve světě J.K.Rowlingové; opravdu žil coby písař v Paříži, velice zbohatl z nejasných důvodů, a okolo roku 1402 sepsal dvě knihy. Ta slavnější, jménem Vysvětlení hieroglyfických obrazů, ze které jsme citovali, se vztahuje k autorem vlastnoručně navrženým sochám a reliéfům na hřbitově Neviňátek v Paříži. Hřbitov skutečně existoval, než byl na počátku 19. století zničen v rámci přestaveb města. Můžeme si o alchymii myslet, co chceme; ale jistý Pařížan nám zanechal tuto podivnou záhadu, která působí jakožto žert poněkud pracně, jakožto vychloubání poněkud nesrozumitelně a jakožto omyl příliš důmyslně.
Zbývá snad dodat, že možných zvířat v tomto obraze je celá řada; také mohou zápasit kohout a lišák (jako u Basilia Valentina), pes a psice (jako u Avicenny), dva lidé a drak (jako na krásném obrazu z Aurory consurgens ze 14. století), případně drak a lev (jako, překvapivě, v pověsti o Bruncvíkovi). V Atalantě fugiens najdeme dokonce nejméně tři variace na toto téma - lva s křídly a bez křídel; souboj „vlka od východu a psa od západu“, a konečně „draka, co ženu a ona jeho zabije a společně se koupou v krvi“, případně „draka, zabitého mužem a ženou“. Vždy, když slyšíme někde o podobném zuřivém zápase, je třeba dát velký pozor na to, co čem je vlastně řeč.

Obraz třetí - Drak se třemi hlavami, červenou, černou a bílou

Původním autorem tohoto draka se jeví být slavný Salomon Trismosin, když jej nádherně vyobrazil ve Splendor Solis roku 1582. O něm už řeč byla. Obraz je ale, jako každý správný alchymický symbol, použitelný s jistými obměnami i v jiných dílech. Toto nám třeba vypráví Cyliani v knize Odhalený Hermés:
„Spatřil jsem strašlivého draka s obrovským trojklanným jazykem, jak se mě snaží sežehnout svým smrtícím dechem. Vyřítil jsem se na něho a křičel:
- Když je vše ztraceno a naděje už není,
život je hanbou a smrt se v povinnost mění!
Drak rozevřel tlamu a chystal se mě sežrat. Celou svou silou jsem do něj pohroužil kopí, které proniklo jeho útrobami a prošlo srdcem; aby mě nemohl zasáhnout a abych se vyhnul jeho hlavě, prudce jsem ho bodal. Monstrum se křečovitě svíjelo, chrlilo proudy krve, až konečně bylo po něm.“
Drak není trojhlavý, ale trojklanný jazyk jistě neunikl pozornosti čtenáře...
Ukázka je také vybrána proto, že alchymisté s oblibou obrazy matou; jejich jazyk je nejednoznačný a vyžaduje nevyšší pozornost. V případě Cylianiho zápasu je totiž rafinovaně odkazováno snad na všechny uvedené dračí obrazy; je tu ten jedovatý drak podle Lambsprincka, zápas dvou zvířat podle Flamela (tím druhým je Cyliani sám!), Trismosinův trojhlavý drak, a konečně i drak, probodený kopím, o kterém ještě řeč bude. Vybrat to, co sem patří, dovede jen mistr alchymie; laik beznadějně zabloudí...

Obraz čtvrtý - drak, jemuž je sražena hlava.

Toto je možná pro leckoho nepříjemné překvapení. Vždyť draků, kterým je sražena hlava, jsou v pohádkách doslova záplavy. Ale je naší povinností upozornit, že v těch nejstarších legendách drakobijci zabíjeli draky nejdůmyslnějšími způsoby (až po ten nejlogičtější, Sigurdův), kdežto od jistých dob princové drakům ustavičně srážejí hlavy. Při tom takový manévr vypadá hodně nesnadně už na první pohled… k vysvětlení stačí nahlédnout třeba opět do Flamela: „Chceš vědět co tento muž, chápající se meče, znamená? Učí tomu, že havranovi má být uťata hlava. Tuto figuru a přirovnání jsem převzal z Herma Trismegista, kde se praví: „Setni tomuto černému muži hlavu, to je učiň náš písek bílý…“
Také již citovaný Lambsprinck užil pak téhož příměru ve svých komentářích, řka: „V tomto lese je zvíře, usekne –li mu někdo hlavu, pozbude své černi a oděje se nejbělostnější barvou…“ Zkrátka a dobře, nemusí to být nutně drak; může to být havran, mouřenín, hříšník (!), lecjaké jiné zvíře, zejména černé; a je-li mu useknuta hlava, pak lze podezírat alchymii…
V této souvislosti je hodně důležitá otázka, odkdy vlastně můžeme kontaminaci dračího mýtu alchymií předpokládat. Autority se shodují, že alchymie je zřejmě staroegyptská věda. Tam problémy tohoto druhu nejsou; už jsme si řekli, že Egypťané draky prakticky neznali, a nahrazují je hady.
Mnohem složitější je to s Řeky, pravými dědici Egypta. Když se vrátíme k citátu z Flamela, vidíme, že lze uvažovat o alchymické symbolice skoro ve všech hlavních mýtech; na první pohled je to zřejmé třeba u Hérakla nebo Argonautů. Další putování alchymického Tajemství je trochu záhada. Předpokládáme, že se rozšířilo přes Byzanc do Arábie; a spolu s křížovými výpravami dorazilo někdy od poloviny 12. století do Evropy. Takže lze důvodně soudit, že drak Beowulfův nebo Fáfnir budou alchymické symboliky zcela prosti.
Ale pozor! Snadno se může stát, že původní text byl později „vylepšen“ alchymickými detaily; totéž hrozí docela reálně u pozdějších vyobrazení dávných dračích mýtů. Pokud třeba vznikl obraz Tristana a draka někdy v renesanci, lze se nadít lecčeho... i když prapůvodní Tristan někdy z 11. století alchymický zcela zřejmě není (a zpočátku v něm nebyl, mimochodem, ani žádný drak).

Obraz pátý - Drak, probodený kopím

Tohle je možná vůbec největší svízel. Pokud jsme otřásli drakobijným mýtem, kde je drakovi srážena hlava, ukazuje se, že moc jisté to není ani s příběhy, kde je drak proboden kopím.
Z českých legend víme, že kopí bylo původně zbraní ještě symboličtější a vznešenější, než meč; meč se stal nedílnou součástí hrdiny až někdy od 12. století (i když se samozřejmě užíval i dříve). Do té doby byli hrdinové vybaveni především kopím; nasnadě je třeba kopí Odinovo (známé všem germánským národům), a v našich podmínkách držel kopí i svatý Václav (a byl to vlastně odznak panovníka, dávno před korunou, žezlem nebo čímkoli jiným). Za tohle zajisté alchymie nemůže; severoevropské národy ctily kopí dávno předtím, než se objevil první z tajemných Mistrů.
Jenomže obraz draka, přemoženého kopím, v alchymii existuje také. Za ukázku může sloužit zajímavá drakobijná socha svatého Marcela, která stojí v chrámu Notre Dame v Paříži nejméně od roku 1200, jejíž pravý smysl známe díky popisu Fulcanelliho:
Drak má uražené levé křídlo a rozpoznáváme v něm dílo vynikajícího umělce. Bájné zvíře se vynořuje z plamenů; zdá se, jakoby dračí ocas vycházel z lidské bytosti, jejíž hlavu obtáčí zvláštním způsobem. Pak, v prudkém pohybu, při kterém se jeho tělo vzepjalo do oblouku, chystá se mocnými pařáty uchopit athanor…Světec je, jak bylo ve středověku zvykem, bezvousý; jeho mitra je neokázalá, bez ozdob; dolním koncem berly, kterou svírá v levé ruce, dotýká se dračí tlamy. Čelo žehnajícího svatého Marcela, se sklání, předloktí je ohnuté, ruka ve výši rámě – celý postoj je naplněn vznešeností; prostředník a ukazovák jsou vztyčeny …
Užití kopí k zabití draka jsme viděli i u Cylianiho. Flamel mluvil na jednom místě o „ukřižovaném hadovi“. Zejména myšlenka „přibodnutí draka k něčemu“, nebo „bodnutí draka do tlamy kopím“ se vyskytuje s pozoruhodnou vytrvalostí: „Tak jako Kadmos, co probodl draka, hledí Adept na čirý pramen, jehož rozpouštějící sílu a těkavou esenci mu stvrzuje pták, sedící v koruně stromu“ - což říká opět Fulcanelli.
Mimochodem, ten Kadmos přibodl draka k dubu opravdu velice dávno; a tento příběh je řecký. Upozorňuje na něj kdejaký alchymista.
Když se zamyslíme s touto informací nad notoricky známým obrazem svatého Jiří, který bodá většinou draka do tlamy, jsme na pochybách. Je jisto, že svatý Jiří byl rozšířen v Evropě dávno před alchymií. Jenomže to je byzantský světec. Rozhodně nelze vyloučit možnost, že se jedná o důmyslnou složeninu několika zdrojů; klasický mýtus o Perseovi (rozebraný dříve) - který draka prostě zabil, bez určení způsobu - a křesťanský příběh o celkem nezajímavém světci, kterého zabili pohané, a konečně to kopí ve vrcholné drakobijné scéně, kterým autor sledoval své skryté symbolické cíle.
Věc je tím komplikovanější, že se ve skutečnosti zřejmě jedná o dvě různé alchymické operace - jednu na počátku díla, a druhou téměř na konci... a při tom jsou shodou okolností obě snad vůbec nejtajnější ze všeho.

Obraz šestý - barvy draků všeobecně

Do příchodu alchymie se vůbec nad barvami draka moc nepřemýšlelo; drak byl prostě zejména černý, nebo zelený, nebo s jinými běžnými plazími barvami. Úderem 12. století se gotika rozzářila barvami skleněných oken v katedrálách… a heraldických štítech… a najednou začalo být podstatné, jakou barvu má příslušný drak. Alchymie zároveň řadu těchto věcí vynalezla (sklo a barvy zejména), zároveň jsou barvy dost užitečné pro popis jednotlivých operací. Všechny alchymické texty hýří barvami.
Taktéž hýří barvami i alchymičtí draci; ten první, stočený do kruhu, bývá černý; k souboji dvou draků autor barvy jasně přiřadil již v nadpise; drak tříhlavý má tři základní barvy alchymie; drak, kterému je sražena hlava, mění barvu z černé na bílou; ale drak, který je zabit, bývá také často zelený (jako ten v Auroře consurges). To už máme k dispozici vlastně všech šest základních heraldických barev (černou, červenou, modrou, zelenou, žlutou čili zlato a bílou čili stříbro). To, že se heraldika zjevila současně s gotickou katedrálou a užívá zpočátku těchže barev, by mělo donutit heraldiky k velkému zamyšlení...ostatně, barvité nestvůry alchymie se k zobrazení na heraldické znamení hodí docela dobře také.
Tímto pestrobarevným bestiářem bizarností ovšem středověk nevyhnutelně odbočil od původních dračích mýtů... a draci, kteří nesli původně jasné biologické rysy se stávali stále více draky symbolickými.
Zbývá dodat, že zde trvá stejná záhada, jakou jsme již konstatovali dříve; vedle zvířat notoricky známých, jako jsou lvi, orli, ryby nebo havrani si alchymie - kdovíproč - oblíbila jediné zvíře, které údajně neexistuje - totiž draky....
Není našim cílem v tomto pokračování odhalit alchymii; to je zcela mimo možnosti a téma. Stačí jen poukázat na nejzákladnější případy, kdy alchymie draka prokazatelně užívá; tím vznikne jednoduchý průvodce, který drakologa vyvede z tajemných alchymických temnot, a umožní oddělit jádro příběhu, který tak jednoduše alchymií vysvětlit nelze.